Mobbing není bossing

Část 2  –  Každý si rád zdrbne

Na základní škole, kam jsem nastoupila po absolvování pedagogické fakulty, pracovali ostřílení praktici. Nejmladší měl čtyřicet a nejstarší paní učitelka oslavila  padesát šest let. Ten velký věkový rozdíl byl jistě jedním z faktorů, kterému jsem mohla děkovat za jejich mimořádně laskavé a přátelské chování. Byla to malá škola a malý kolektiv. V době, kdy ve třídách povinně visel obraz Gustava Husáka, nás ředitel netrápil politickými školeními a únavnými schůzemi. Povídali jsme si o praktických věcech a všechny začínající problémy  žáků se operativně řešily s jejich rodiči. Tato první pozitivní zkušenost mě ovlivnila natolik, že jsem se na další škole snažila vždy chovat k novým kolegům přátelsky a pomáhat jim.

Po sametové revoluci počet žáků ve školách  pozvolna ubýval. To mělo za následek snižování počtu tříd a stavu učitelů. Neaprobované kantory školy propouštěly jako první. Alžběta k nám přišla se špatnými zkušenostmi. Musela odejít z předchozího zaměstnání, protože nesplňovala požadavky na vzdělání. Na naší škole dostala místo pod podmínkou, že do dvou let začne studovat vysokou. Posadili ji do našeho kabinetu českého jazyka. Přijala jsem ji vstřícně, jak bylo mým zvykem.

První tři měsíce jsme často vzpomínaly na své bývalé spolužáky a společné známé. Udivovalo mě, jak široký přehled má o jejich životě a s kolika lidmi stále udržuje kontakt.

Mnohé z nich poznala na různých pracovištích. Zajímala se o politický život ve městě, věděla kdo kdy pracoval na různých funkcích a proč byl pro „neschopnost“ vyhozen, nebo proč zkrachoval v podnikání. Věděla, které mé spolužačky se rozvedly, protože jsou lesbičky. Klidně by se mohla uplatnit jako chodící kronika.

Zpočátku mě to bavilo. Dokonce jsem pociťovala zlomyslné zadostiučinění, když se o Ladě, naší třetí kolegyni z kabinetu, vyjádřila jako o dominantní prospěchářce, která ji nutí učit podle zastaralých metod. Sama jsem Ladě zazlívala projevy nesnášenlivosti k žákům a kolegům a měla s ní několik nepříjemných rozhovorů.. Když jednou opět křičela ve třídě tak hlasitě, že to bylo slyšet o dvě poschodí níž. přišla do kabinetu Alžběta a zeptala se:

„ Proč se ta Lada pořád rozčiluje. Děcka se jí bojí. To vedení neslyší?“
„ Zeptej se jí, třeba ti to řekne“, nenapadla mě lepší odpověď.
Kdysi jsem se Lady zeptala, proč se rozčiluje, až celá zčervená. Obořila se na mě:
„ Já se nerozčiluju, to je jen divadlo před těmi ignoranty. Kam bych přišla, kdybych to měla prožívat.“
Věděla jsem, že oponovat jí nemá smysl, schytala bych to taky.
Řekla jsem o své zkušenosti Alžbětě. Pochopila, že kritika Lady bude vítaná:
 „Zajímalo by mě, jestli by tady měla výsadní postavení, kdyby její starý nebyl radní.
Stejně jí zahýbá, kde může. Ani se mu nedivím. Všimla sis, že pořád smrdí po zelí?“

Nepatřím k puritánům, kteří by si občas rádi nezdrbli. Ale toto už bylo trochu silné kafe. Začala jsem bystřit. Něco mi řeklo, brzdi, už jí nic neříkej, mohla by to použít proti tobě.

Naštěstí jsem nebyla jediný objekt Alžbětina zájmu. Zakrátko své pole působnosti přenesla do sborovny a každou volnou hodinu rozebírala s některou kolegyní nebo kolegou křivdy, kterých se na ní dopustili právě nepřítomní kolegové. Poté kdy vyslechla spoustu útěšných slov, prozradila několik pikantností na onu černou ovci a s chutí si vyslechla další výživné informace. Čím více posluchačů., tím méně ostychu a diskrétnosti. Alžběta určovala míru nevkusu podle toho, koho snáší a koho nesnáší.