Mobbing není bossing – Část 3 – Trocha historie nikoho nezabije
Mobbing není bossing
Část 3 – Trocha historie nikoho nezabije aneb „Proboha, odkud by se u nás vzal mobbing?“
V Německu se s mobbingem začali potýkat po druhé světové válce. Vyrovnávání se s minulostí bylo těžké a znamenalo to nejen vyrovnávání si účtů, utíkání před drastickými zážitky, ale také vytváření nových hodnot. Mnozí ztratili své blízké na bojišti nebo v lágrech. S válečnými zločinci byly vedeny procesy. Někteří lidé se styděli za své předchozí postoje a schovávali se v ústraní, protože vládla deprese typická pro poražené národy, jiní se angažovali v budování nových pravidel ve společnosti. Nebylo jednoduché pozvednout morálku. Takové prostředí se stalo živnou půdou pro teror v různých podobách. Pracoviště patřila k zónám, kde se různé nálady, postoje a zkušenosti prolínaly, a mnohá připomínala skrytá válečná pole.
V tehdejší Československé socialistické republice byla situace obdobná. Udávání, pomlouvání, trestání nepohodlných jedinců našlo živnou půdu především v padesátých letech po vítězství Komunistické strany Československa. Společnost se radikálně měnila. Šéfy ve znárodněných fabrikách se stávali představitelé dělnické třídy sloužící režimu, vytvářela se zemědělská družstva, ve kterých se z bývalých statkářů stávali traktoristé a ze statkářek dojičky krav. Kdo se nepodrobil, poznal sílu lidu na vlastní kůži, nejčastěji v kriminále. Začalo platit pravidlo: Kdo nejde s námi, jde proti nám.
Když se v roce šedesát osm pokusila jedna sekce komunistů o změnu, došlo ke chvilkové euforii, otevřely se hranice, zmírnila propaganda. Do škol docházeli kněží učit náboženství, pionýrské šátky vystřídaly skautské uniformy. Lidé začali nahlas reptat proti komunistickému režimu. Z toho dostalo i liberální křídlo strany strach a souhlasilo s příchodem sovětského vojska. Za dozoru Ivana si soudruzi vyměňovali názory v období takzvané normalizace. Bůh v tomto národě nezůstal, kněží již do škol nesměli a skautské uniformy se opět proměnily v pionýrské kroje. Každý kdo vystoupil ze strany, neposypal si hlavu popelem a neslíbil loajalitu, se musel rozloučit s dobrým flekem na pracovišti. Pro takové prostředí je slovo šikana a mobbing slabý odvar, nicméně je jeho odvarem.
Někdy mě napadá, proč se událostem z roku osmdesát devět říká Sametová revoluce. Snad proto, že samet je velmi silná tkanina a nepropouští světlo. Za sametovými závěsy neuvidíme, kdo co chystá, proč a kdy to chystá. Teprve, když se zvedne opona, sledujeme představení, na které jsme se těšili, které jsme chtěli vidět. Děj se zaplétá a rozplétá, nám se líbí, nebo jdeme zklamáni pryč.
Události po Sametové revoluci mnoho lidí zklamaly. Nesplnily se sliby a naděje. Roste procento nezaměstnaných a lidí žijících na pokraji chudoby. Mizí solidarita. Znovu se začínáme bát. Trochu to připomíná píseň ze Hry Osvobozeného divadla Kat a blázen: „Zčista jasna, kde se vzal, pan Nikdo tu se vzal, nemluvil a jenom řval: „Já chci vládu,“ ale na svá bedra vzal funkcí hromadu…a tak z kata a blázna vznikla hodnost svérázná, vylíhnul se nový tvor: BLÁZEN-DIKTÁTOR.“ Tato píseň vznikla před válkou a je dnes znovu aktuální. To hrozná baba Jaga radí králi, že lid se musí bát. Sedíme snad na kolotoči, ze kterého nelze seskočit? Není těžké vytvářet atmosféru teroru po tolika zvratech ve společnosti tak těžce zkoušené. Obratní manipulátoři toho umějí využít ve svůj prospěch. Psychický teror na pracovišti je jedním z projevů této tragédie.
