Magazín pro ženy
V dnešní době mají ženy úplně jiné starosti, než tomu bylo dříve. Rodina rozhodně není tak pevná, jako tomu bývávalo a proto není nikterak snadné si ji udržet. Pokud se nám to nepodaří, cítíme obrovské zklamání, protože jsme do svazku samozřejmě nešly s tím, že nám to nevyjde, ale šly jsme do něj plné naděje a očekávání. Pokud se nám rozbije rodina, kde jsou děti, je to pro nás o to bolestivější. Pokračovat ve čtení „Čím se zabývají moderní ženy“
Když byly mojí dceři dva roky, tak jsem se rozhodla, že jí přinesu dárky jako Ježíšek. Ano, přiznám se, měla jsem na sobě oblek Santy, ale vězte, že kdyby prodávali oblek Ježíška, tak se na amerického Santu zcela jistě vykašlu. Pokračovat ve čtení „Jak jsem udělala dceři Ježíška“
Každý rodič zná ten okamžik, kdy naše děti dorostou do určitého věku a my si uvědomíme, že nastal čas na řešení školky, ať již z důvodu nástupu do práce a nebo prostě chceme jen dítě začlenit do většího dětského kolektivu. A právě tím okamžikem nastává období hledání, z našeho pohledu, nejen školky nejbližší našemu bydlišti, ale také té nejlepší školky pro naši milovanou ratolest. Pokračovat ve čtení „Děti, rodiče a školka kopou za jeden tým“
Chodíte spolu a stěhujete se k sobě? Nemusí to pro vás být tak dobré, jak si myslíte.
Na druhý den jsem přišla domů vystresovaná a můj manžel mi nabídnul, že mi namasíruje hlavu a ramena. Jaké blaho! Nejen, že je to dobrý pocit na moje napjaté svaly, ale jak mne masíroval, cítila jsem, jak se celý můj systém uklidnit.
Vím, že si myslíte, že můj manžel mě miluje a je tu pro mě. Takže tato masáž nebyla jenom obyčejnou fyzickou masáží ramen, ale také emocionálně terapeutická. Byl v tom také další bonus: Pojistka proti zdravotnímu dopadu ze stresu. Velkou novinkou: páry, které spolu žijí, nemohou získat tytéž výhody.
Z mnoha zkušeností vím, že dobré manželství je pro vás lepší, než být spokojeně sama. Je dobře zdokumentováno, že manželské páry získávají významné zdravotní, ekonomické a další výhody kvalit života. Pokud jenom ,,žijete společně“, váš mozek ví, že to není totéž, jako být ženatý (vdaná). Pomocí funkční magnetické rezonance vědci zjistili, že lidé mají sníženou reakci na stres, když drží ruku manželského partnera. Ale když držíte jenom ruku svého partnera, se kterým žijete, reakce na stres je podstatně vyšší. Proč? Vzhledem k tomu, že mozek nemůže relaxovat.
Jedním z nejdůležitějších aspektů dobrého vztahu je, že se cítíte v bezpečí se svým partnerem, že si myslíte, že váš partner kryje vaše záda a je tu opravdu pro vás. Vdát se znamená nejvyšší úroveň závazku. To vyjadřuje vše za vás oba, kteří jste ochotni řešit všechno spolu – váš obývací prostor, váš majetek, váš emocionální zranitelnost, vaše zdraví a celkovou pohodu.
Neexistuje žádný jiný vztah, ve kterém se zavazujete být spolu nejen několik let, ale desetiletí a ve kterém se zavazujete zůstat i v dobách náročných. Když se oženíte (vdáte), jste v tom z dlouhodobého hlediska.
Výzkum nyní ukazuje, že když dostanete tuto úroveň závazku, dostane se to do vašeho mozku a budete více relaxovat. Má to pro vás opravdu emocionální ,,výdech“ v kontextu s manželstvím, a to způsobem, který nemůžete ve vztahu s partnerem, se kterým pouze žijete, nemůžete pochopit. Váš mozek ví, kde je rozdíl mezi tím, když jste vdaná a když ne a pokud nejste, nemůžete se úplně uvolnit.
Pokud uvažujete o sestěhování, je zde pár věcí, které byste měli vědět. Nedostanete výhody, které jsou v manželství, takže je neočekávejte. Partner, se kterým žijete, vám nebude tak oddaný a odhodlaný jak byste očekávali od manžela nebo manželky. Nebuďte překvapení, pokud je základem pocit nejistoty.
Zeptejte se sami sebe: Proč se snažíme neustále jenom bydlet spolu a vyhýbáme se manželství? Sáhněte si do svědomí a odhalte skutečné důvody. Většina párů, které spolu žijí, to dělají z nesprávných důvodů: jak ušetřit peníze na nájem, jako test pro manželství (pokud to dobře půjde, pak se domnívám, že si tuhle osobu vezmu), nebo zabránit hlubším závazkům.
Pokud jste v pokušení spokojit se pouze s životem, kdy s partnerem pouze žijete v jedné domácnosti bez jakýchkoliv závazků, možná byste měli udělat krok zpět a dát si vyšší cíle. Cíl pro někoho, s kým je myšlenka sdílet zbytek svého života více žádoucí a vzrušující. Cíl pro někoho, jehož konečným cílem je také manželství a ani jeden z vás se nespokojí s ničím podřadnějším. Zkuste jednat společně a dostanete balíček, který za to opravdu stojí: láska, oddanost, odhodlání a šťastný společný život – na celý život!
Vždycky jsem se svou mamkou vycházela naprosto perfektně. Byly jsme spíše nejlepší kamarádky než matka s dcerou. Mohla jsem si s ní popovídat o čemkoliv a ona mě vždycky vyslechla, když jsem potřebovala tak mi pomohla a když jsem byla v nesnázi, tak mě z toho vytáhla. Prostě mamka, jak má být. Byla jsem na ní pyšná a mnoho kamarádek mi jí závidělo.
Jednou jsem za ní přišla, že bych jí chtěla představit svého nového přítele. Ona z toho byla nadšená. Přišla s tím, že připraví večeři a zpovídala mě, co má nejraději, aby mu udělala radost. Já jsem byla ráda, že to mamka tak bere, tak jsem z toho setkání vůbec neměla strach.
A pak přišel ten den. Můj přítel byl poprvé u nás. Zazvonil zvonek, já šla otevřít. Mamka už seděla nachystaná v kuchyni a čekala, až za ní přijdeme. Chytli jsme se za ruce a šli za ní. Hned jsem je představila a oni si navzájem podali ruce. Moje mamka se snažila být milá. Posadila ho a začala nosit na stůl večeři. Pojedli jsme. Přítel jí večeři velmi chválil, čím si moji mámu lehce získal hned od začátku. Po jídle jsme se přesunuli do obýváků a začali jsme se společně povídat. Mamka se ho ptala na spousty otázek a já byla ráda, že mezi nimi konverzace nevrže. Ale čím více se vyptávala a čím více se o něm dozvídala, tím méně byla milejší. Přitom jí přítel nic špatného neřekl. Nebyl to žádný problémový kluk, spíše takový usedlík – ve škole šprt, ale zároveň sympatický.
Nechápala jsem to, jak mamka najednou obrátila. Ale mého přítele to nijak nerozhodilo. Normálně si s ní podíval dál. Potom mu zazvonil telefon a on se omluvil, že ho volají do práce, že už bude muset od nás odejít. Tak se zase hezky rozloučili. Já ho doprovodila ke dveřím a ještě jsme se domluvili, kdy se uvidíme zase.
Se zvědavostí jsem šla za mamkou, abych se dozvěděla, co si o něm myslí. Byla taková nějaká přešlá. Ale já jsem byla neodbytná. Tak za sebe dostala, že se jí zdá celkem sympatický a s výmluvou, že je unavená, odešla. Tak jsem jí nechala, uklidila jsem po večeři a šla jsem taky spát.
Když jsme se s přítelem viděli zase, opět jsem ho pozvala k nám, abychom se po dlouhé procházce ohřáli aspoň u hrnku kávy. Když jsme přišli k nám, nabídla se mamka, že uvaří tu kávu. Tak jsme se šli posadit, a když mamka s kávou přicházela, zakopla a nedopatřením obě horké kávy skončili v přítelově klíně. Byla to nehoda, ale téměř vždycky, když k nám přítel přišel, tak mamka byla nešikovná. Jednou zvedla tlak na záchodě, takže když spláchl, tak všechna voda na něj vystříkla, po druhé zapálila svíčku a oháněla se tím ohněm tak, že zapálila i jeho mikinu. A stále něco.
Potom jsme jeli na společnou dovolenou. A má mamka měla takovou smůlu, že se jí všechno pod rukama kazilo a zase se to několikrát dotklo i mého přítele. Ten už to začínal brát jako nějakou vzpouru proti jeho osobě. Ale já jsem je oba milovala a znala jsem je. Věděla jsem, že to mamka nedělá naschvál, ale zároveň jsem chápala svého přítele, že už mu to vadí. Tak jsme si o tom zkoušela s mamkou promluvit. Ale náš rozhovor vypukl ve válku. Snad poprvé jsme se s mamkou fakt pohádaly.
A tak jsem se hned po dovolené odstěhovala do malého bytu, kde se šel se mnou i můj přítel. Všechno bylo fajn, jenom jsem nebyla v kontaktu se svou mamkou, což mě hrozně mrzelo. Ale můj přítel se snažil.
Když jsme spolu bydleli už druhý týden, tak se mi vzdaloval. Měl mnoho práce, několikrát jel na služební cesty, kde musel přespávat a mě tak lehce zanedbával. Nejprve jsem to přehlížela, je jasné, že má moc práce a také je mnoho párů, co takhle žijí. Ale později mi to začínalo vadit.
On se snažil to nějak dát dohromady. Nosil mi kytice, šperky, ale já stála za svým.
Když jednou nedopatřením nechal mobil doma, tak mu začal zvonit a já neovládla svou zvědavost a šla jsem se podívat, kdo mu volá. Byla to žena a nejen obyčejná žena, ale dokonce jeho žena. Ten chlap měl manželku. Byli spolu rok a neměli děti, ale byl ženatý a hrál to na dvě strany.
S brekem jsem se vrátila zpátky ke své mámě. A všechno jsem jí řekla. Ta se jenom pousmála. A začala mi vysvětlovat, to proč byla taková, jaká byla. Prý si hned, jak u nás byl poprvé, všimla prstýnku, co měl na ruce a s tím, co o sobě prozradil, si dala jedna a dvě dohromady a poznala, že má ženu. Proto všechny ty rádoby nehody – ona to dělala schválně, chtěla, aby se držel ode mě zpátky. Ale všechno se zhatilo, když jsem se odstěhovala. Nechtěla mi to říkat, abych si tím prošla a uvědomila si svou naivitu.
A tato nepříjemná historka se stala nejoblíbenější mezi našimi známými, protože vždy když jí máma vypráví, tak se neuvěřitelně nasmějeme u toho, jak prováděla své naschvály.
Možná jsem ráda, že mě v tom nechala. Jak se říká: „Chybami se člověk učí.“
A jak to všechno dopadlo? Jeho manželka se o tom dozvěděla (i když jsme se domluvili, že to ututláme, ať mu jeho manželství vydrží, jeho svědomí mu to nedalo a sám se jí přiznal.) Největší ironií je, že jsme se s jeho manželkou dostaly na stejné pracovní místo (aniž bychom věděly, kdo jsme.) a staly se z nás nejlepší kamarádky.
Vypovím vám příběh své kamaráky, která chodí několik měsíců se svým přítelem a neví, jestli udělat důležitý životní krok.
Dali se dohromady na nějaké akci, znali již léta. Všechno bylo krásné, jenom se každý udivoval o jejich věkovém rozdílu. Přestože byl její přítel o osm let starší, si dobře rozuměli. Dělali spolu hlouposti, chodívali ven. (I přes jejich věkový rozdíl neměl strach jí brát mezi své kamarády, dokonce si společně i s kamarády dobře sedli.)
A později se objevila první neshoda. On jako muž v letech, chtěl, aby se k němu ona přistěhovala. Jenomže ona byla ještě studentka a navíc se necítila na to, aby spolu bydleli. Měla strach, že by to nemuselo klapat, protože by se najednou viděli spolu každý den. Takhle se vídají jednou týdně – na celý víkend a stačí jim to. Moje kamarádka měla strach, že by si lezli na nervy.
Druhou věcí bylo právě to, že ona je studentkou. Sice chodí každý druhý týden na brigádu, ale je to taková nijak extra dobře placená práce. A přece jenom by neměla peníze na to, mu přispívat na domácnost. Ba naopak by dokonce ještě potřebovala přispět od něho, protože má do školy celkem vysoké náklady. V tom on neviděl problém, že by je měl oba živit. Ale jí by to bylo hloupé, aby mu zůstala viset na krku.
Navíc on bydlí se svou matkou. Kamarádka s ní vychází velmi dobře, ale nedokáže si představit, že by s ní měla bydlet. Přece jenom, kdyby spolu byly tak často, mohly by se vyskytnout neshody nebo jiný názor na určitou věc. A ona nechce pokazit vztah, který mezi sebou mají. A navíc, kdyby už se svým přítelem měla bydlet, tak by chtěla, aby měli soukromí a ne, aby se musela dělit o pračku s potencionální tchýni.
Další věcí je, že když je u něj o víkendu – oba jdou do práce (ona se vrací dříve, společně s jeho matkou.) A on přijde domů, moje kamarádka má všude všechno uklizeno, navařeno. A bojí se, že by si na to její přítel zvykl a už by jí s ničím nepomáhal. A ona se cítí mladá na to, aby byla žena v domácnosti a točila se jenom kolem plotny.
On jí to samozřejmě vyčítá. Říká, že si jenom hledá důvody, aby se k němu nemusela nastěhovat. Jí to samozřejmě mrzí, že to tak bere. Jenom mu prostě nechce být na krku.
Přestože před svým přítelem řekla, že se k němu zatím nechce nastěhovat, tak o tom hodně přemýšlí. Dokonce se o tom radila se svou matkou. Ta v tom nevidí takový problém, klidně by jí pustila, ale jen pod podmínkou, že by dodělala školu. A její taťka jí řekl, ať si dělá co chce, ale jestli jednou odejde, tak ať už se nevrací. A to byla další věc a hlavní, která jí drží doma. A tohle ani svému příteli nechce říct, třebaže by jí potom možná lépe chápal.
Jako každá žena i já chodím ráda nakupovat, ale teď se to opravdu „povedlo“. Našla jsem si novou práci, jako sekretářka a tak jsem si řekla, že si koupím nějaké nové společenské šaty.
Šla jsem do svého oblíbeného obchodu a vybrala jsem si asi čtvery šaty, které jsem si chtěla vyzkoušet. Vlezla jsem do kabinky a začala jsem si sundávat své oblečení. A když už jsem byla ve spodním prádle, tak jsem v zrcadle viděla usmívajícího se muže. A najednou mi to došlo. Když vidím já jeho, musí vidět i on mě. Rychle jsem se otočila a s neznámým mužem jsme si koukali z očí do očí. Já jsem zapomněla zahrnout závěs kabiny. „Bože já jsem kráva!“ zanadávala jsem si, hned po té co jsem zahnula závěs. A jenom jsem slyšela, jak někdo hodně blízko říká: „Možné to je, ale v tom případě kráva s krásnou postavou.“ Začervenala jsem se a cítila jsem, že stojí hned za závěsem.
Bez přemýšlení jsem na sebe oblékla jedny z šatů, co jsem měla připravené na vyzkoušení, ostatní šaty jsem nechala v kabince, jak je tady zavedeno. A hrdě jsem vyšla ven, abych si zvýšila reputaci.
Nemýlila jsem se, muž stál u mé kabinky. A když jsem kvapně vycházela ze zkoušení kabiny, šel hned za mnou. „Ne, každý den se mi povede vidět hezkou dámu jen ve spodním prádle.“ Laškoval se mnou. Ale já jsem se cítila uraženě. Nevadilo mi to, že na mě zkouší tyhle řeči, ale byla jsem naštvaná na sebe, že všem lidem, co právě navštívili tento obchod, jsem se ukazovala téměř nahá.
A tak jsem na něho hodila svůj povýšenecký pohled, aby mě nechal být a nejlépe, aby na tento můj trapas zapomněl. Ale realita byla úplně jinde.
A protože za mnou chodil jako ocásek a snažil se mi namluvit, že to byl krásný pohled a podobné řeči, tak jsem se rozhodla, že mu prostě nějak uteču. No, ale co se nestalo. Můj trapas se zdvojnásobil. Jak jsem vycházela z obchodu, vůbec jsem si neuvědomila, že na sobě nemám oblečení, ve kterém se přišla, že mám jedny ze šatů. A samozřejmě jsem začala o východu pískat. „No, super.“ – ironická poznámka, co mi prošla hlavou. Muž, který mě pronásledoval, se snažil skrýt smích. Ale samozřejmě mu to nešlo. A pak hrdina přišel k pokladně, že ty šaty platí on. Já jsem samozřejmě byla zásadně proti tomu, ale on byl nebytný a já jsem se dále nehodlala s ním přetahovat u pokladny.
Mezitím, co on platil, šla jsem ven z obchodu. Totálně rudá. Muž vyšel chvíli po tom, co jsem šla já. Hned jsem z peněženky vytahovala peníze, které jsem mu dlužila za šaty, ale on mi řekl, ať je rychle schován a že ho mám raději pozvat na večeři. No, já už jsem neměla sílu jakkoliv namítat. A tak jsme sedli každý do svého auta. No, a aby toho nebylo málo, tak jak se říká, do třetice mi auto nechtělo nastartovat. Zkoušela jsem to několikrát, ale nic. Muž v zrcátku zbystřil, že se nerozjíždím, tak zajel zpátky, s úsměvem vysedl z auta a šel směrem ke mně. Já jsem jenom rozpačitě rozhodila rukama. „Pusťte k tomu chlapa.“ Tak jsem vysedla a čekala jsem, jestli s tím něco udělá. Zkoušel to nastartovat, ale ani jemu se to nepodařilo. Tak to vzdal, vysedl ven a oznámil mi: „Vypadá to, že budete muset jet se mnou, pravděpodobně vám došlo palivo.“ Já jsem se jenom zašklebila. Jeho auto sice bylo určitě drahé a také krásné, ale už jsem byla ponížená dost. Ale vypadalo to, že mi nic jiného nezbývá, domů to mám daleko.
Tak jsme společně sedli na jedné restaurace a dali jsme si večeři. A začali jsme si tak nezávazně povídat a všem možném jen ne o našem soukromí. Probírali jsme o ten můj povedený dnešní den a nakonec, když jsem si představila, jak on přichází do obchodu a první co vidí, je ženská ve spodním prádle, tak jsem se tomu musela sama smát. Také jsme došli k tomu, proč jsem si kupovala zrovna společenské šaty a tak jsem mu, když nerada, řekla, že jsem si našla novou práci. Nechtěla jsem moc zajíždět do detailů, ale on se mě vyptával a já si řekla, že na práci, co dělám, není nic špatného a ani nic tajného, tak jsem mu řekla, u které firmy dělám. Atak nějak podezřele se dál vyptával, tak jsem se i já začala zajímat o jeho zaměstnání a zjistila jsem, že pracuje ve stejné firmě jako já, jenom jsem přesně neznala jeho pozici.
Když už se nám zdálo, že je pozdě, tak jsme se rozhodli, že to pro dnešek rozpustíme. Nabídl se mi, že mě odveze domů, bylo mi to sice taková blbé, ale neměla jsem moc na výběr.
Druhý den ráno jsem si vzala nové šaty a šla jsem do práce. Sedla jsem si ke svému křeslu a dělala jsem, co bylo v popisu mé práce. Zvedala telefony, psala emaily. A po chvilce mi někdo zaklepal na dveře. Nejprve jsem měla strach, že si mě vyhledat muž ze včerejška, že mě přišel pozdravit a to jsem opravdu nestála, protože by se náhodou někdo mohl dozvědět, jak jsme se my dva seznámili. Ale naštěstí se ve dveřích objevila paní, pod kterou patřím. (U té jsem také dělala pohovor a ona mě zaškolovala. A také jsem si první dva dny naivně myslela, že ona je tady vedoucí, ale pak mi bylo prozrazeno, že tomu tak není.) A ta mi pověděla, že má pro mě nějaké velmi důležité papíry, které je třeba donést tomu nejvyššímu – majiteli celého toho podniku. Nejdříve jsem z toho byla taková nervózní, že třeba na něj špatně zapůsobím a on mě propustí, ale pak jsem si řekla, že když mě vzali do takové firmy, jako je tato, tak měli důvod a já si ho teď musím obhájit.
Došla jsem až na horní patro, tady to bylo v úplně jiné sféře než na našem patře. Najednou mě obklopil přepych, nádherný luxus. Stoupla jsem si před dveře, naposledy jsem si sama v duchu dodala odvahy a zaklepala jsem. Když jsem po odpovědi – dále, otevřela dveře, myslela jsem si, že mě trefí šlak. Víte, kdo seděl na židličce? Ano, byl to muž, který mě viděl ve spodním prádle. Po chvilce jsem zjistila, že on je jen zástupce a ředitel sedí vedle něj, ale přece jenom je to jeden z vedení firmy. Nedbale mi řekl ahoj a ředitel hned začal, to co jsem nechtěla, ptát se, jak jsme se my dva seznámili. A zástupce mu to velmi rád a velmi barvitě popsal. Ještě ten den kolovala moje historka po celé firmě. Myslela jsem si, že se propadu do země, ale na druhou stranu, jsem se aspoň rychle se všemi seznámila, protože se mě každý ptal, jestli je to pravda.
Díky jednomu špatnému dni a tomuto trapasu jsem se dala dohromady s mužem, který je nyní můj manžel. Ale není to pan zástupce, jak si určitě všichni myslíte. Můj manžel je sám ředitel. Neustále si ze mě dělal srandu, zdali pak se mu také ukážu ve spodním prádle. A také když jsem byla kořistí jeho zástupce, který byl zároveň jeho nejlepším kamarádem, tak mě bral na večírky, kde byl samozřejmě i pan ředitel. Pan zástupce byl sympatický, ale já jsem o něj zájem neměla. Celkově jsem nechtěla chodit s nikým z práce, protože ze zkušeností svých kamarádek vím, že to nedělá dobrotu. Ale s panem ředitelem jsme si velmi dobře rozuměli. A také jsme se po svatbě dohodli, že i když je ředitel a mohl by mi dát vyšší a lépe placenou práci, že zůstanu u té, co mám. Nejen, že mě tato práce baví a naplňuje, ale také nechci, jako ředitelova manželka mít nějaké vyšší pravomoci. A navíc, on vydělá dostatek na to, aby nás oba uživil.
Reality show, která hýbe světem. Pro některé lidi je to totální blbost a pro ostatní téměř návyk. Jak je možné, že lidé podlehnou koukáním se na život jiných lidí? A zaslouží si to?
Já si myslím, že lidé, kteří jsou ve vile, mají na jednu stranu psychické nátlak, protože jsou měsíc zavření ve vile, která je izolovaná od jejich rodiny, od přátel a místo těch mají vedle sebe úplně cizí lidé, kteří jim ani nemusejí padnout do noty.
Někteří se na ně koukají jako na chudáčky, protože tam nemají své nejbližší a měsíce to bez nich musí vydržet, ale na druhou stranu to byla jejich svobodná volba, nikdo je do toho nenutil. A oni si také stěžují, že se jim stýská, ale proč tam teda jsou? Jen kvůli peněžní motivaci. Nebo si snad myslíte, že by tam zadarmo některý z nich šel? Určitě ne. A pakliže jsou schopni pro peníze opustit svou rodinu (krásným příkladem je Romana, která doma nechala dvě děti), tak už je to jejich věc a jejich problém.
Ano, já chápu, že ty peníze potřebují, ale kdo je nepotřebuje? Myslím si, že je to rázný krok. A po pravdě řečeno, já více chápu rozhodnutí Evy, která je mladá holka a navíc byla v takových hrozných podmínkách, že opravdu nevěděla kudy kam. A myslím si, že vila byla pro ni osvobození, protože tam mohla vypnout a nemusela myslet na realitu, co jí čeká venku. Ano, měla tam rozepře a také jí to lezlo na nervy, ale ta holka nemá co ztratit. Na druhé straně je matka dvou dětí – Romana. Také chápu její situaci, že potřebuje peníze, protože je ve špatné situaci, ale kolik matek by dokázalo na měsíc opustit své dítě?
Dalším vzorným příkladem matky je Regina, která doma dokonce nechal malé miminko. A je jasné, že jí vrátili jen, aby vzrostla sledovanost, protože ze sebe dělá hvězdu, má pocit, že je nejlepší a všechny kolem sebe by shodila a přetvořila si je dle obrazu svého.
A ránou pod pás bylo určitě pro všechny vrácení výbušného Vladka. A panovala otázka, zda si výhru zaslouží či ne, když už jednou měl tu poctu si jí odnést domů. Podle mě jen potřebují, aby tam Vladko byl, protože je to zvláštní osobnost, která na jednu stranu dokáže vybuchnout kvůli úplné hlouposti, ale na druhou stranu se dokáže zapojit do úkolů a klidně ze sebe udělá šaška. A je to muž, který zvedne sledovanost, už jenom pro tu lidskou zvědavost, zda to může jeden člověk vyhrát dvakrát. A navíc, jak lze zpozorovat, je u lidí dost oblíbený.
A naprosto chápu rozhodnutí Zdeňky. Protože tato dívka neměla domov, neměla nic. Žila v autě se svými plastikami a ať by byl její výsledek jakýkoliv, tak nikdy nemohla skončit ještě hůře, než byla, protože ve vile měla domov, měla kamarády, dokonce milenecký vztah. U ní by byl hřích to nezkusit.
Nelze nikdy určit, jestli to jen hrají, protože to mají nařízeno od redakce, aby na to někdo koukal anebo jestli to, jak jednají je opravdové. To je ve hvězdách. Ale sami nevíme, jak bychom se chovali, kdybychom byli zavřeni s cizími lidmi na tak dlouhou dobu.
Samozřejmě nikomu nic vyčítat nechci a ani nemůžu. Je to show, kde sledovanost určuje právě příběh těchto lidí a jejich vzájemné neshody.
Dnes jsem po škole ještě musela zůstávat ve městě, protože jsem si musela zajít k doktorce a do knihovny. Byla jsem hrozně nervózní, protože jsem se bála vyšetření, ale když jsem došla k doktorce a řekla jí, co mě trápí, tak mi jen napsala recept na nějaké prášky a poslala mě domů.
Potom jsem se zašla do knihkupectví, protože jsem to měla po cestě a navíc jsem měla vyhlídnutou knížku, kterou jsem chtěla koupit dědovi na narozeniny, ale zrovna tu knihu neměli, tak jsem se domluvila s paní prodavačkou, že mi ji objedná. Ale měla jsem strach, že mi nestihne přijít, než nastane den dědových narozenin. Naštěstí mi paní prodavačka oznámila, že kniha zde bude do konce týdne. A po té jsem konečně šla do té knihovny. A opět jsem měla problém, protože jsem zjistila, že jdu dva týdny po termínu, ale když jsem paní knihovnici podávala peníze, tak je odmítla, že ještě nejsem pokutována. A měla jsem krásný čas, abych v pohodě stihla autobus. Byla jsem spokojená, že mi to dneska všechno tak pěkně vyšlo.
Došla jsem na zastávku a ještě jsem měla čas, tak jsem si začala číst jednu z knih, které jsem si v knihovně zase půjčila. Ale když už byl čas, tak jsem knihu zavřela, abych se náhodou nezačetla a autobus mi neujel. Ačkoliv jsem se nemusela bát, protože na zastávce stálo dalších sedm lidí. Po chvíli čekaní, jsem se podívala na hodinky a zjistila, že autobus tu už měl být. Ale řekla jsem si, že má jen zpoždění, navíc je nás tu dost, ještě počkám. Ale za nedlouho jsem přestala být trpělivá, dva malí kluci se sebrali a odešli po svých, dvě paní začaly nadávat, copak se to děje a jedna starší paní naříkala, že se jí smůla lepí na paty. Pak už ani mě to čekání nebavilo a stále jsem stopovala hodinky. A paní si postupně zavolaly odvoz, pro jednu přijel manžel, druhá odjela s kolegyní, až jsem tam nakonec zůstala sama. Byla tma a upřímně jsem neměla dobrý pocit z toho, že v té zimě a hrozné tmě budu ještě dalších čtyřicet minut čekat, než mi pojede další autobus.
V tom na zastávce zastavilo auto. Já jsem se jen rozhlížela kolem sebe, jestli náhodou někdo, kdo by se mohl svést s tímto autem, není. Ale ať jsem se rozhlížela sebe více, nikoho jsem nespatřila. A tak mě zalil pot a takový ten zvláštní pocit. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, tak z auta vystoupil mladý a pohledný řidič. „Kam jedeš? Já tě svezu,“ a jen se na mě usmál. Já jsem si nebyla jistá, jestli chci někomu cizímu říkat, kde bydlím. Ale vypadal sympaticky a mile. Tak jsem mu řekla místo, které je asi ještě dva kilometry daleko od mého baráku, abych měla jistotu. A on mi s klidem řekl, ať si nastoupím, že tam má cestu. Nejprve jsem opravdu nechtěla. Znám mnoho příběhů, kdy si dívka sedla k cizímu muži a pak skončila znásilněná a já jsem tak nechtěla dopadnout. Ale potom mi něco řeklo, že bych se měla nechat svést. Možná to byla jen touha po tom, být už hezky v teple domova.
Když jsme se rozjeli, tak ze začátku jsme oba byli potichu. Já jsem se jen pevně držela madla od dveří a hlavou mi létaly myšlenky, co když se náhodou něco stane. Co když odbočí někam do lesa. Ale pak se mě začal ptát jak to, že tu stojím ve tmě a sama. Tak jsem mu popsala svou historku s autobusem. A také jsem mu řekla reakce lidí, co stáli se mnou. Přitom se začal velmi smát. A pak se rozpoutala úplně pohodová konverzace. Jako bychom byli staří známí, co se potkali po letech. Začal mi vypravovat své historky, když ještě čekával na autobus, u kterých jsem se taky pořádně zasmála. Byl to sympatický kluk, ale stále jsem si dávala pozor na to, co říkám, abych nezajela do nějakých osobních věcí, protože je přece jenom pro mě cizí.
Když jsme dojeli na místo, které jsem mu řekla na začátku, tak jsem mu poděkovala a otevřela jsem dveře, že půjdu. On mi řekl, ať ještě chvíli počkám. A mě zase přepadl ten špatný pocit, ale naštěstí jen chtěl mé telefonní číslo. Zprvu jsem si říkala, že po jedné jízdě mu přece nedám na sebe kontakt, ale na druhou stranu jsem si řekla, že telefon mu moc neprozradí a při nejhorším si změním číslo, tak jsem mu jej nadiktovala.
Sotva jsem přišla domů, už mi zapípal mobil. Otevřela jsem zprávu, která mi blikala na displeji – byla od něho. A pak jsme si přes mobil psali zprávy celý večer. A nejen ten večer, začali jsme si psát skoro pořád, dokonce mi několikrát i zavolal. A pak jsme si domluvili naši první schůzku. A ani tím to neskončilo. Setkávali jsme se častěji, později jsme spolu začali chodit. A dneska jsme manželé a společně máme dvě děti.
Teď, když někomu vyprávíme historku, jak jsme se my dva poznali, tak můj manžel to vždycky doplní větou: „Ještě, že já jsem tenkrát zastavil.“
Dnes jsme ve světě, kde pomalu nic není zakázáno, ani homosexualita. Je to tak rozšířené, až je to skoro normální. A proč by nemělo být?
Popravdě nemám ráda lidi, kteří to odsuzují. Homosexuálové jsou také lidé a mohou to být třeba vaši synové, nebo dcery lesbičky a co s tím uděláte? Ten člověk nemůže za to, jakou má sexuální orientaci, prostě to tak je a musí se s tím člověk smířit.
To, abych vám řekla pravdu, se mi více nelíbí, když muž podvádí ženu nebo žena muže. To je odporné a něco, co se jen tak nevyvine. Ale toto nikomu nenormální nepřijde, tak proč lidem přijde nenormální homosexualita? Jsou to další dva lidi, kteří se mají rádi a co je nám po tom je odsuzovat? Je to přece jejich život a pokud ho takhle budou chtít strávit, tak ať stráví, nic proti tomu nenamítám a podporuji je v tom. Jsme ve 21. století lidi, tak nevím proč bychom je měli odsuzovat.
Stejně tak jako mi přijde nelogické, proč by dva muži nebo dvě ženy nemohly vychovávat děti? Co je na tom? Mě to nepřijde nenormální. Je to jiná rodina, ale nevím, proč až tak jiná. Podle mě je spíše nenormální, že páry muž a žena si pořizují děti a pak jsou o ně soudní tahanice a chudák dítě vůbec neví, „která bije“. To mě přijde nenormální a sobecké.
Stejně tak jako zakazování dětem vídat svého otce nebo matku, když žijí jen s jedním rodičem. Kdo nám dal to právo soudit, s kým dítě má být a s kým ne? Dítě touží po celistvé rodině, po mámě i tátovi, jsou to jeho vzory a tak by se také měli chovat. A myslím si, že homosexuální páry jsou leckdy více harmonickou rodinnou, než-li páry muž a žena.
A proto apeluji na všechny, kteří budou číst tento článek, neodsuzujme lidi podle toho s kým žijí, ale podle toho jak se chovají a hlavně podle toho, co mají v srdci. To je důležitá věc, protože potom už je jedno, jestli je to homosexuál či lesbička, nebo není.
Podle mého mínění je to dost jednoznačná otázka. Jasně, že komplikovanější jsou ženy. Nevím proč, ale prostě to tak je.
Jak je známo, ženy jsou schopné dělat víc věcí najednou, což muži jen s obtížemi zvládají, spíš nezvládají. Další věcí je ta, že muži mají jednodušší myšlení, tudíž dokážou spousty věcí vyřešit jednodušeji než ženy. Ženy nad věcmi a řešením mnohem víc přemýšlejí, až si to někdy samy dělají víc komplikované.
Co se týká orientace, jsou na tom opět líp muži, než ženy, přesně nevím z jakého důvodu, ale je to tak. Mužům stačí jedna cesta tam a zpět, ať už autem nebo pěšky, a kdyby tam jeli druhý den, nepotřebují už ani mapu, ani navigaci, což jen málokterá žena dokáže.
Bylo by to asi spousta věcí, které bychom tu mohli jmenovat, kdo, jak a proč, ale bylo by to nejspíše na dlouhé povídání. Prostě musíme uznat, že ženy jsou mnohem komplikovanější než muži a snad i proto nás muži ne pokaždé chápou tak, jak bychom si přály. Zkrátka jsme komplikované osobnosti, ale ne jen komplikované, ale také něžné a vášnivé a na to by muži neměli zapomínat.
Právě proto možná dnes ženy vykonávají bez problému funkce, které dříve patřily jen mužům, jako jsou ředitelské posty, manažerky, vedoucí oddělení, dispečerky, automechaničky atd. Dnes je spousty profesí, které vykonávají možná ženy i lépe než muži, ale někdy by se o tom dalo diskutovat.
Takže, když to shrneme, ženy mají složitější myšlení, ale díky tomu se dnes dostaly a prosadily tam, kde jsou. Muži zase naopak mají logičtější a jednodušší myšlení a proto dokážou situace lépe řešit než ženy. Samozřejmě jsou i výjimky, které potvrzují pravidlo to bez výhrad.
Spousta mužů si myslí, že žena je otrokyně jejich představ, že by měla být taková a taková. Myslím si, že by to tak ale nemělo být. Muž, který vás nutí do něčeho, co sama nechcete, není muž, ale blázen.
Zamysleme se nad sebou, vdyť každá žena je svým způsobem krásná. Je mnoho druhů žen, někdo má velký nos, tmavší kruhy pod očima, jiná odstáté uši, jedna je moc tlustá a druhá moc hubená. Tohle jsou všechno maličkosti, neřiďme se prosím podle modelek, které vypadají dobře a jsou vyzáblé nebo mají na půlce těla plastiku. Každá žena, ať už jakákoli, má v sobě kouzlo a je něčím vyjímečná. Muži by měli sledovat spíše to, jaká žena je, jaké má přednosti a vlastnosti a ne jakou má velikost košíčku a jak pevný má zadek.
Tohle je velká problematika, do které asi nikdy neuvidíme stejně tak, jako do myšlení můžu. Je hezké, když mají doma modelku s dlouhými štíhlými nohami, ale že takové ženy většinou jsou absolutně nepoužitelné, jim dojde až příliš pozdě.
Proto apeluji hlavně na Vás, muži, nekoukejte po ženách jako po kořisti, kterou chcete ulovit, ale jako po bytosti, o které si myslíte, že právě kvůli její vlastnostem a odhodlání z vás bude dobrý pár, není to jen o vzhledu musíme se především koukat, co má ten člověk uvnitř sebe.
Jak se říká, i v opačném případě to není jednoduché, pokud žena hledá muže, bude chtít pohledného a vypracovaného muže ze snů, ale vraťme se zpátky na zem, takový muži neexistují a když už, jsou to sukničkáři. Pokud si hledáme partnera, nezavrhujte ho, když k vám přijde pro vás ne moc atraktivní muž. Popovídejte si s ním, dejte pár skleniček a záhy zjistíte, že to, že není úplně podle vašeho vkusu, je vám v podstatě už úplně jedno.
Neměli bychom zbytečně moc nadsazovat, je to zbytečné. Když mi kamarádka poví: „Chtěla bych poznat někoho s kým bych mohla žít…“ a zeptám se jí: „A jak by jsi si ho představovala?“ Odpoví mi na to: „No pěkný, vysoký a inženýr nejlépe.“ Řeknu jí na to: „Nemíříš až moc vysoko? Co kdyby jsi se podívala po nějakém normálním chlapovi, který tě udělá šťastnou a budete si rozumět?“ Vím, máme nějaké určité představy svého dokonalého partnera, ale to není zdaleka všechno. Nemůžeme se řídit svými představami, to by jsme mohly být také do smrti samy.
Další věc, která je dámy nezbytně nutná, když někam jdete, koukejte kolem sebe, třeba ten pravý je někde ve vaší blízkosti a myslí na vás každý den, ale vy ho z nějakého důvodu ignorujete a ne vždy to musí být ta správná věc. Proto radím dobře, na falešné řeči mužů se vykašlete, buďte sami sebou, protože takové jste nejlepší. Nepřetvařujte se a buďte opravdu takové, jaké maté být a uvidíte, že dlouho samy nezůstanete.
Co je vlastně manželství? A proč na něm tolik lpíme? Proč když se Vás někdo zeptá: Jak dlouho jste s partnerem a vy odpovíte: Několik let, se Vás všichni zeptají: A není to už na svatbu? Tohle jsou všechno otázky, které si kladu jak já, tak asi i spousty párů, kteří nejsou svoji.
Nevím, jestli když Vás partner požádá o ruku a vezmete se, jestli se něco změní… Je to přeci jen kus papíru, který z Vás dělá manžele, jinak se v podstatě nic nemění. Jste vlastně pořád pár ve vztahu, jen s papírem v ruce.
Nepochopila jsem dosud tuto podstatu, i když v hlouby své duše toužím po tom a čekám, kdy mě partner požádá o ruku a udělá mě svojí ženou. Ale proč? Proč po tom každá žena pořád tak touží? Sama nevím, asi to máme někde v hlouby duše zafixované, že to tak má být.
Spousty lidí říká, že je to stvrzení Vaší lásky. Nevím, jak jinak to definovat, protože v realistickém životě se opravdu před svatbou a po svatbě nic nezmění. No ale pořád tuto skutečnost vyžadujeme. Nechci tady zavrhovat manželství, to v žádném případě, ale pořád si kladu otázku, jestli je to vůbec nutné. Dnes je spousta párů, které žijí jak se říká „jen tak na hromádce“ a ptám se proč? Není to z toho důvodu, že by se nechtěli vzít, ale spíše z toho důvodu, že spousta mladých páru na to nemají finance? V dnešní době uspořádat svatbu není žádná procházka růžovým sadem.
Sama jsem toho názoru, že malá svatba s okruhem opravdu nejbližší přátel a známých naprosto stačí. Na co dělat velkou, noblesní svatbu? Myslím si, že manželství je velmi krásná věc, už jen to, že Vás partner požádá o ruku, pak samotná svatba a poté společný manželský život… Budete nosit partnerovo příjmení, mít spolu děti a vlastně vše poté v životě budete mít společné.
Jsou lidé, kteří se manželství bojí – podle mě víc muži, než ženy. Ne každý se rád žene do chomoutu. Ano, je pravda, pokud spolu jen žijete a nejste svoji, je velmi jednoduché partnera opustit, pokud vám to už nadále neklape, nebo si najdete někoho jiného. Ale pokud jste už svoji, je to větší problém – musí nastat rozvod, který může být hodně dlouhý a stresující, poté majetkové vyrovnání, péče o dítě atd. Tak nevím co je potom jednodušší.
Každopádně manželství je svaté, je to opravdovou spojení dvou duší do svazku manželského a člověk to potom cítí trochu jinak, když je vdaný nebo ženatý. Změní se to v tom, že vám podvědomí říká: A teď je můj nebo je moje, ale ve skutečnosti to tak nemusí být. Partner od vás může odejít stejně tak rychle v manželství, jako i když svoji nejste.
Je to velmi složité, ale vím, že každá z nás jednou chce být žena svého muže. Svatba je velice krásná a jen naše, tak chceme, abychom si ji užili na plné čáře. U některých je jedna svatba a dost, ale jsou i lidé, kteří se vezmou, rozvedou pak zase někoho potkají a opět se vezmou a svatbu neberou až tak vážně.
Vlastně nikdy v životě nevíme, jak si s námi osud pohraje a co nás v životě čeká. Nikdo nemáme život nalajnovaný podle nějakého návodu, ale vytváříme si ho my sami, a tak jak si ho budeme utvářet, takový náš život bude.
Určitě všichni z nás někdy měli svoji první lásku, ať už ve školce nebo ve škole.
Já osobně jsem vztahům nikdy nedávala význam. Už ve školce jsem se s klukama spíše bavila a dělala lumpárny místo vtahu a chození za ručičky. Tohle mi vydrželo tak to deváté třídy. Nikdy jsem netoužila po nějakém vztahu s klukem.
Ráda jsem poslouchala historky od spolužaček, ale nikdy jsem nijak zvlášť netoužila po vztahu. Možná to bylo i tím, že jsem se až do té doby do žádného nezamilovala. A pak se to stalo. Kamarádka mě seznámila se svým příbuzným moc pěkný kluk asi o tři roky starší než já a mohu opravdu říci, že z mé strany to byla láska na první pohled. Nikdy jsem nic takového necítila, jako jsem cítila k němu od prvního okamžiku kdy, jsem ho spatřila.
Od té doby co jsme se poznali, podnikali jsme spousty akcí a večírků, ale nikdy jsem se mu neodvážila říct, co k němu cítím. Byl milý, opětoval moji náklonnost hezkými slovy a chováním, ale podle mě z jeho strany to nikdy nebyla láska. Jezdil často jen tak se projí a pokecat, doprovázel mne domů, hodně jsme si o sobě řekli, užili jsme si spolu také spousty legrace, ale nebylo to pořád ono.
Pak nastalo období, kdy jsem se rozhodla že mu to musím říci, než mi do toho vleze nějaká jiná. Ale neměla jsem odvahu říci to osobně a jelikož jsme si hodně psali rozhodla jsem se to napsat do sms, no popravdě, co by jste čekali od 16leté puberťačky. Napsala jsem mu tedy sms že k němu cítím něco víc než jen kamarádství a byla bych ráda, kdyby z toho mezi námi mohlo být něco víc. Na to on mi odepsal že mě má taky moc rád ale, že bude lepší, když zůstaneme kamarádi. Tahle věta a vůbec celá sms mi vrazila kudlu do zad.
Poprvé ve svém životě jsem cítila, že je něco špatně a že pokud někoho milujete z celého srdce a on vaši lásku neopětuje, je to obrovská bolest. Dnes už na to postupem času koukám jinýma očima, když si to zpětně přehrávám říkám si byla jsi to ale blbka, kdybys mu to řekla do očí mohlo to být lepší.
No nakonec to dopadlo tak, že i přes veškeré mé snažení aby se situace mezi námi zlepšila mi ho přebrala holka od které bych to nejméně čekala. Další rána přímo do srdce. Samozřejmě kamarádství nebylo nikdy obnoveno, jsou prostě věci, na které se nedá zapomenout a které se nadají za určitých okolností odpustit. S touto zradou a zlomeným srdcem jsem se vyrovnávala hodně dlouho.
Vím, spousty žen možná i mužů si takovou nebo ještě horší situací někdy prošlo, určitě nejsem zdaleka jediná, která trpěla neopětovanou lásku. Láska je cit, který se nedá popsat ani vysvětlit ani nijak dokázat buď prostě přijde nebo nepřijde a může být jednostranná nebo oboustranná.
Nikdy nemůžeme vědět, jak to dopadne, láska si nevybírá možnosti, prostě buď je, nebo není, tak to je, bylo a bude. První láska je, něco na co nikdy nezapomenete a na co budete vždy vzpomínat, ať už v dobrém, nebo ve zlém. Tento okamžik nikdy z mysli nevymažete stejně jako první svatbu nebo první dítě, první polibek, první sex. Tak to má být, ať už je dobré nebo špatné.
Nechci teď mluvit o žárlivosti jako takové (to by vydalo na celý další článek), ale o sobeckosti a sebestřednosti některých mužů v těchto věcech. Teď opravdu nemluvím o většině mužů, ale je o části (těžko říct, jak velké).
Já osobně jsem se s tím setkala u jedné své kamarádky. Ona podřídila celý život svému vysněnému princi. Své kamarády, koníčky a zájmy vyměnila za jeho. A vše dělala s takovou samozřejmostí, že se z toho stal i její život. Mnohem později (dlouho po jejich rozchodu) jsem se dozvěděla, že jejich vztah byl založený na jednostranné lásce (hádejte, ze které strany) a hádky byly na denním pořádku.
Dostávám se ke kompromisům (opět). A ty muži dělají velmi neradi, a pokud nemusí, neudělají je. Jak myslím, to nemusí? Konkrétně v tomto případě je odpověď nasnadě. Pokud si hned ze začátku nestanovíte jasná pravidla (já budu dělat, co se mi líbí a ty taky a najdeme zlatou stření cestu) jste slušně řečeno v háji.
Ať jsou vám jeho svět a lidé okolo sebe víc protivní, nenaděláte nic (starýho psa novým kouskům nenaučíš). A pomlouvat a vytahovat na povrch nedostatky jeho přátel? Pozdě bycha honit! Tím si rovnou vykopete hrob. Opět to souvisí s ješitností. On by se přece neobklopoval žádnou lůzou!
Ještě horší je situace, kdy nepomohl ani kompromis na počátku vztahu a vám je neustále vyčítáno to, s kým se stýkáte, co děláte a že radši chodíte mezi své kamarády, než mezi ty jeho. Chce to trpělivé vysvětlování, ale už je to na hranici snesitelnosti. Tady existují tři varianty: neustálé hádání, rozchod nebo tolik očekávání podřízení a poslušnost. Ale nedej Bože, kdybychom chtěly něco takového my po nich!
Vypadám teď jako zlá saň zaujatá proti opačnému pohlaví, že? Není to ale pravda, jen jsem vyzdvihla do očí bijící skutečnosti (a určitě zdaleka ne všechny). Já mám mnoho kamarádů a s některými vycházím líp, než s holkami. Oni mají totiž i spoustu skvělých vlastností. Jsou dobří společníci a „vrby“, neřeší „žabomyší“ války
Po prví části článku o začátcích soužití, je tady druhá část.
Dnešní doba přeje zdravému rozumu a mnoho mladých páru neskáče do života „po hlavě“, jak tomu bylo o generaci dříve. Společné bydlení přichází u těch „chytřejších“ ve chvíli, kdy už nemají „holý zadek“ a mají v životě něco za sebou.
A ani v tuto chvíli si nenamlouvejte, že je to na celý život, ale prostě to vyzkoušejte. Je to pudová záležitost. Buď to „pude“ nebo „nepude! :-). Vědomí, že se máte v nejhorším případě kam vrátit, vás bude motivovat mnohem více, než vědomí, že to zkrátka musíte vydržet, když jste si to vymysleli.
Ať na zkoušku nebo na ostro, když už tedy s někým bydlíme, musíme společně nějak vycházet. A systém ozubených koleček je dobrým začátkem, ale musíme překonávat různé třecí plochy. Takže se radujme z toho, že jeden umí pracovat hlavou a druhý rukama a nevyčítejme si to navzájem. Ten umí to a ten zas tohle to a všichni dohromady udělají moc :-).
Názory dvou
Dalším problémem jsou odlišné názory a odlišný pohled na společný život. Není nic horšího, než neustále narážet na stejný zádrhel. Kompromisy jsou velice důležité, ale oboustranné! Při věčném ustupování „aby byl klid“ se z vás brzy stane loutka bez názoru zcela závislá na partnerovi osobě.
Výměna názorů se také neobejde bez určitých pravidel, jinak se snadno může stát, že si vyčtete první poslední a nezmění se zhola nic. Zaměřte se na jednu věc, kterou chcete hádkou vyřešit a od té neustupte, ať se partner snaží spor jakkoli otočit. V případě, že tím, kdo hádku způsobil svoji vinou, jste vy, je nezbytné přiznat svoji chybu a omluvit se. Ale na druhé straně z jednoho chybného kroku se nevraždí a není nutné nechat si ji otloukat o hlavu neustále. Hoď kamenem, ty kdož si bez viny!
Společné bydlení prověří pevnost vašeho vztahu a ne všechny páry tuto zkoušku ustojí. Takže pokud patříte k těm, kterým se po této zkušenosti vztah rozpadl, nezoufejte! :-) Buď ještě nejste dostatečně vyspělí, nebo se zkrátka po partnerovi na celý život poohlédněte někde jinde, jednou se to určitě podaří! :-)
Téma dnešního článku mě napadlo po dnešní hádce s přítelem kvůli receptu na rybí pomazánku. No řekněte, taková stupidita. Ale v partnerském soužití jsou hádky o úplných blbostech běžným standardem.
Např. já a můj přítel máme naprosto opačné povahy – já jsem rozmazlená slečinka, kterou maminka celý život obskakovala a doma jsem nemusela hnout ani prstem. Ale nikdy jsme doma neměli moc peněz, tak jsem se naučila celkem obstojně hospodařit i s málem.
V rodině mého milého to bylo přesně naopak. Od malička musel se vším doma pomáhat a všechno se naučit. O peníze ale neměli nouzi, takže si zvyknul mít vše, na co si ukáže. No co vám budu povídat, někdy je to boj, ale snad se nám podaří do toho dospěláckého života naskočit bez zbytečných modřin.
Mami, před měsícem jsem potkala toho nejlepšího kluka na světě a stěhuji se k němu!“ Po této větě maminka právem padá do mdlob, protože na rozdíl od své (například 17 leté) dcery ví, co to obnáší a že to není žádná procházka růžovým sadem. Zvláště pokud dceruška bere vše jedním vrzem a vyleze z ní ještě další sladké tajemství.
Začátky ve vztahu, to je to nejhezčí, co můžete v životě zažít. Láska tajemná, lákavá, plná očekávání a překvapení. Takový intenzivní pocit, že vám je jedno, jestli si čaj osolíte nebo osladíte. Myšlenkami jste stále v oblacích a stále nabiti pozitivní energií.
Ale pokud se ke svému princi po měsíci nastěhujete a řešíte každodenní problémy, kdo uvaří, kdo vypere, kdo nakoupí, za co nakoupí, když zaplatí všechny složenky, je po lásce a zbývá jen šeď každodenního života. A u praní smrdutých ponožek zjistíte, že váš protějšek není až tak dokonalý, jak jste si mysleli na začátku. O tyto iluze samozřejmě časem přijde tak jako tak, ale neokrádejte se o ně na začátku vztahu, je to možná ten nejhezčí pocit, jaký vás v životě potká.
Teď samozřejmě nemluvím o dospělých lidech, kteří vědí, co od života chtějí a společné bydlení už mají natrénováno. Ale ani to se nemusí uspěchat :-).
Mnoho mladých i starších dívek a žen má miliony snů, potřeb, tužeb a přání. I muži mají své sny, ale málokterý z nich si píše deníčky. To je spíše doménou dívek. Rády se svěřují se svými problémy, sny a přáními, ale je to pro ně podstatně snazší svěřit se papíru než-li lidské osobě.
Postačí jakýkoli notýsek, diář či blok, kam se dá napsat mnoho a mnoho věcí, od běžného popisu dne po ty nejintimnější a nejtajnější pocity. V největší oblibě mají hlavně mladé dívky různé zamykací barevné notýsky, u kterých si můžou klíček uschovat například na řetízek a tím pádem mít jistotu, že se nikomu nepodaří dostat k těm nejhlubším tajemstvím.
Jakmile si svůj notýsek bezpečně uzamknou, okamžitě ho uschovají na tajné místo, kde ho nikdy nikdo nedokáže objevit. Někdy se v nich totiž mohou nacházet napsaná slova, která by mohla ublížit lidem, kterých se to týče. Může tam někoho pomlouvat, svěřovat se s problémy ve škole, s chlapci, rodiči, prarodiči, kamarády či dokonce vlastními dětmi.
Mnohdy jsou totiž psaná slova horší, než když někomu řeknete do očí, co si myslíte. Ublížit se dá snadno, ale napravit to, už tak snadné není. Pokud nedokážete někomu říci co cítíte, snadněji to svěříte papíru. Ale stává se také, že některé ženy nemají komu se svěřit se svými starostmi, trápením a přáními a potřebují se někomu vypovídat a tzv. vypustit páru. Rozhodně se Vám uleví a jak se říká, „papír toho snese hodně“.
Akorát si své deníčky pečlivě uschovejte a ani se nikomu o něm nezmiňujte, protože by se mohlo snadno stát, že Vám do něho někdo nakoukne a to, co si přečte, se mu nemusí líbit.
A hlavně rodiče se po takovýchto deníčcích rádi pídí. Většinou se jedná o situace, kdy se začne jejich potomek chovat jinak než obvykle a s nimi odmítá komunikovat, a pokud zjistí, že takovýto deníček vlastní, zcela jistě se půjdou podívat do jejich pokoje a budou se snažit všude možně Váš deníček najít, aby zjistili, co se děje.
Dívky a ženy obecně se svěřují s problémy a zážitky s přáteli, chlapci či rodinou, ale ze všeho nejvíce o lásce. Někdy se nedá živému člověku vysvětlit, co přesně cítíte, ale jakmile vezmete do ruky papír a tužku (propisku) a jako by mávnutím kouzelného proutku, to jde samo od sebe.
Takže, milé dámy, pečlivě si střežte své soukromí a Vy, milý partneři a rodičové, nešmejděte v soukromí Vašich milých, nemuselo by se Vám líbit, to, co si přečtete.
Rada: Používejte hydratační zimní krém na ruce několikrát denně.
Upracovaná žena: Ideální je ruce několikrát denně natřít krémem, s tím zcela souhlasím, jelikož kůže na rukou je velmi tenká a tuková vrstva téměř žádná. Pokud to jde mějte krém v kabelce, anebo na pracovišti a snažte se je namazat.
Pokud je už pozdě a ruce jsou suché, pálí, praskají….zkuste na noc: vzít před spaním již zmiňovanou Niveu, anebo Indulonu ve velké vrstvě jím ruce chvíli masírovat a potom navléci nejlépe bavlněné rukavice (poslouží i tenčí zimní, anebo i ponožky).
Pokud máte ruce nevysušené a v pořádku, je dobré stejně jako obličej, jednou týdně zahrnout větší péčí. Dopřejte jim peeling (buď zakoupený), anebo smíchejte Indulonu s cukrem a ruce jím masírujte, poté ruce pokud máte čas, ponořte do vlažné vody s olivovým olejem a namažte krémem.
A jedna poznámka k rukám- pozor na gelové nehty, nemají rády mrazy.
Rada: Choďte poctivě na kosmetiku, relaxujte.
Upracovaná žena: Jednou týdně si dopřejte svou hodinku, na kterou rodinu zvykněte a během ní si dopřejte relaxaci a péči o sebe.
Pořádně si vyčistěte pleť – viz výše a udělejte si peeling. Buď můžete použít zakoupený, anebo vřele doporučuji kombinaci Indulona + cukr. Zní to zvláštně, ale funguje to zázračně.
Poté pleť ještě jednou pořádně opláchněte a naneste si (zakoupenou) čistící nebo hydratační masku (jogurt, banán, prášek do pečiva, sezamové semínko a pro čištění citron), můžete i kombinovat a na zónu čela, nosu a brady dát čistící, na zbytek hydratační.
Vynechejte okolí očí, na kterou naneste silnou vrstvu krému a začněte relaxovat. Je jedno jestli při relaxaci budete ležet a číst si, anebo ležet ve vaně, prostě odpočívejte. Po 10 minutách masku setřete a pleť bohatě potřete krémem (Nivea, Indulona) „doběla“. Nechte dalších 20 minut působit a odpočívejte !!! Nakonec pleť znovu omyjte a normálně natřete krémem.
Takto by jste se měla jednou týdně postarat nejen o obličej, ale i krk a dekolt.
Věřím, že za tyto rady mne budou mít kosmetičky nerady, ale rozhodně si myslím, že je důležitá pravidelnost.
Takže pravidelná domácí péče udělá jistě více užitku, nežli „záchranná“ odborná péče jednou za čas, když se to stihne.
Samozřejmě pokud zvládnete a dodržujete výše zmíněné rady, je to dobře a pokračujte dál, pokud se alespoň snažíte, vydržte.
Nezapomínejte, že každý je individuální a tak ne vše co vyhovuje jiným může vyhovovat i Vám.
Navážeme na první část a řekneme si o dalších radách, jak pečovat v zimě o pleť, pokud na tom nejste s časem příliš dobře.
Rada: Zbytečně pleť nevysušujte. Používejte na odličování hydratační mléko a pleťovou vodu bez alkoholu, pozor na horkou vodu.
Upracovaná žena: Ruku na srdce, kdo se z Vás pravidelně odličuje? Tady musím dát za pravdu, že pravidelné čištění pleti, je pilířem zdravé pleti, ale pokud opravdu počítáte každou minutu, vyřešte to jednoduše. Zakupte si kvalitní dětské mýdlo a jím a vlažnou vodou pravidelně pleť čistěte ráno a večer.
Před celkovým čištěním je potřeba odstranit líčení očí. Oční okolí je potřeba odlíčit tamponkem a odličovací prostředek na oční okolí, ten jsem dle rady jedné dámy, která svůj občanský průkaz může zahodit, jelikož věk ji stejně nikdo nevěří, nahradila olivovým olejem a ono to opravdu funguje.
Z dětského mýdla si vytvořte na obličeji a dekoltu bohatou pěnu a jemně pleť očistěte. Potom se osušte ručníkem, který máte pouze na obličej a pozor, žádné tření. Potom pleť už jenom ošetřete krémem. Čím dříve tím lépe, pokud ucítíte pnutí pleti, už ji trápíte.
Rada: V mrazech nanášejte několikrát denně vrstvu ochranného krému na rty s UV filtrem nebo jelení lůj. Výživnou rtěnku nebo pomádu noste stále u sebe.
Upracovaná žena: Noste v kapse/ v kabelce pomádu, jelení lůj…je to v podstatě jedno co, ale snažte se při pobytu venku si rty namazat, anebo alespoň před odchodem. Během dne Vám dobře poslouží i krém na ruce, kterým můžete rty lehce namazat, ale pozor, ten moc chutný není.
No a pokud si vzpomenete, sáhněte do zásob a rty si namažte medem, který potom jednoduše slíznete. Rty se krásně zhydratují a uleví se jim.
V zimě a v pobytu v klimatizované místnosti si pamatujte jednu zásadu, hlavně rty neolizovat, to je ještě více vysušuje.
O tomto tématu již bylo napsáno mnoho… Většinou všichni radí to samé, akorát to je popsáno jiným způsobem. Proto se Vám to pokusím také opět celé znovu popsat i já, ale ne jako kosmetička, ale jako žena, která stejně jako Vy přiběhne domů z práce, musí poklidit, uvařit, usmívat se a konverzovat.
Potom je ráda, že padne do postele a přečte si oblíbený časopis, nežli ji vypadne z rukou, protože ten článek o tom jak mám relaxovat a odpočívat při svíčkách v koupelně, pravidelně docházet na kosmetiku a dopřávat si péči o pleť, už únavou nedočetla.
Ráno se vzbudí, celá pomačkaná, stráví pár minut v koupelně, doběhne udělat snídani a nachystat svačinu. Potom vytvoří make-up, aby se lidi na potkání neptali proč s tou chřipkou neleží doma a letí do práce. No a takhle až do víkendu, kdy by podle rad měla relaxovat, ale to je zase potřeba vyžehlit, uklidit, navštívit babičku, vykoupat psa….
Ano, samozřejmě souhlasím se vším co je doporučeno, že v každém roční období má pleť dostat individuální péči, ale s ohledem na to jak to zvládnete a jak dlouho na to máte. Samozřejmě souhlasím i s tím, že kosmetika je dobrá věc, ale když to nestíháte, tak je potřeba to vymyslet jinak. V zimě je velkým problémem pro pleť velké rozdíly teplot a také suchý mráz, který dokáže potrápit.
Tak a co se týče té péče v zimě, zde je několik již snad tisíckrát vyřčených rad:
Rada: Užívat zimní krém, anebo výživnější krém s UV faktorem. S ohledem na Váš typ pleti.
Upracovaná žena: Užívejte stejný krém jako dosud, akorát vyzkoušejte tip našich babiček, prababiček. Naneste si na obličej, krk a dekolt Niveu, anebo klasickou Indulonu. Jedná se o letité rodinné krémy, které využívali generace před námi a fungovalo to.
Pořádně krém rozetřete a jemně jím pleť promasírujte. Nechte během přípravy čaje pro rodinu vsáknout, potom z pleti kapesníčkem odsajte přebytečný krém a naneste Váš obvyklý (to babičky asi vynechávali).
Já sama Niveu mažu i na oční okolí, předpokládám, že nyní kosmetičky již omdlévají, mám pleť problematickou a oční okolí citlivé, ale po 4 týdnech Niveových kůr mám pleť jako vyžehlenou.
Pokud se Vám objeví tzv. kuperóza, neboli popraskané žilky. Je potřeba v hydrataci pleti o dost přidat.
Pozor na horách, tam je stejně jako u moře, UV ochrana nutností.
Jistě jste nejednou zažili …po změně prostředí (přestěhování se, přestup na jinou školu apod.) se všemi, nebo s poměrně hodně lidmi vycházíte dobře, považujete je za kamarády a kamarádky. Najednou se ale ze dne na den změní a Vy nevíte proč …stále se pak dožadujete jejich pozornosti, ale oni, jako by Vás neviděli.
Dokonce se už ani nesmějí věcem, kterým jste se dříve smávali dennodenně. Před ostatními se Vás už také nezastanou, ale namísto toho Vás akorát ještě více zesměšní …postupem času Vám začne docházet, že ten, koho jste považovali za kamaráda (kamarádku) zklamal a odkopl Vás.
Domnění, že změny nejsou vidět, není pravdivé. Zpravidla je dáno, že změní-li se jeden, změní se i druhý, pokud je s ním ve styku – navzájem se ovlivňují. Ovšem v momentu, kdy si začínáte uvědomovat, že Vás kamarád či kamarádka vyměnili za někoho jiného, Vám všechny změny ne vždy zcela dochází.
Stačí pouze pozorovat a poslouchat své okolí. Připravte se ovšem na to, že Ti, kteří byli předtím Vašimi nejlepšími přáteli, Vás budou bez problémů a bez sebemenších výčitek svědomí pomlouvat každý den a prozradí na Vás úplně všechno.
Není vždy pravdou, že vinu za změnu či za nějaké problémy nesou obě dvě strany stejnou. Velmi často jsou totiž tyto změny způsobeny nějakou třetí stranou, v horším případě rovnou celou skupinou lidí, a i když se snažíte těmto změnám jakkoliv zabránit a kamaráda či kamarádku si udržet, bohužel se to ve většině případů nepodaří.
Rozhodně se neměňte podle nich, ale buďte dál sami sebou – pokud Vás totiž nedokáží přijmout se vším všudy, nejsou to přátelé, ale egoisté a rádoby-perfekcionisté, kteří si stále musí něco dokazovat na těch, kteří nejsou v nějakém větším kolektivu.
Pokud už jste na vše zbyli úplně sami, nezoufejte.
To, že nemáte nepřetržitě někoho, kdo by se s Vámi bavil, není ještě důvodem k neštěstí – berte to tak, že jste byli opět zbaveni těch, kteří si na Vaše kamarády pouze hráli …važte si tedy těch, kteří jsou Vám věrní a nezradí Vás – a že nejsou dokonalí? Nevadí …nikdo není totiž dokonalý! Rozhodně se neponižujte a stále si zachovávejte hrdost a důstojnost …tím stoupnete na ceně u ostatních a změní na Vás pohled.
V poslední době je in chodit ke věštkyním a kartářkám ve víře, že vám pomohou s nějakým těžkým rozhodnutím nebo jak vám budou vycházet plány v příštím měsíci. Troufalí se zeptají na lásku. Naopak často naše drahé polovičky jsou často proti věštění budoucnosti a argumentují to tím, že je to kravina a zbytečně vyhozené peníze. Nemyslím si.
Zkušená kartářka se pozná tak, že vám ji nejen poradí kamarádky, ale často samy vědmy mají internetové stránky. Doporučuji se podívat na internet, jestli je o dotyčné zmínka a jaké jsou ohlasy. Inzeráty v časopisech přes celou stránku jsou sice poutavé, ale nadmíru nespolehlivé. Aby se dalo vůbec správně vyložit, musí být tazatel přítomen.
Je několik druhů výkladů. Karty, kyvadlo, kostky, čajové lístky, křišťálová koule,… Takhle by se dalo pokračovat dlouho, protože věštit se dá prakticky ze všeho. Ve starověku vědmy věštily ze zvířecích kostí nebo z čerstvých zvířecích vnitřností. Dnes už díkybohu takové nechutné výklady nejsou. Ovšem každý výklad je specifický. Například když jdete ke kartářce, měla byste pokládat otázky, na které se neodpovídá pouze ANO a NE. Karty Vám ukážou nejpravděpodobnější možnost, jak se může událost vyvíjet, zatímco kyvadlo Vám může zase odpovědět pouze kladně nebo záporně.
Ač si to neuvědomujeme, svou budoucnost z části ovlivňujeme sami. Můžeme se rozhodnout, že něco prostě neuděláme a tím se vyhneme celé řadě událostí.
Nechat si vykládat často má ale i negativní účinky. V krajních případech se může stát, že už se člověk nebude moci pořádně rozhodnout, aniž by se musel zeptat vědmy.
Takže, vyložit budoucnost si klidně nechte, ale neptejte se, prosím, na malicherné otázky.
Omílaná otázka, která je tématem všech periodik v době předvánoční. Tedy i u nás. Protože každý, ne jen ženy, si přeje mít postavu svátky přinejmenším nedotknutou, ne-li lepší. Považuji dát za dobrý příklad mojí rodinu, která se větev od větve liší, i co se jídla týče.
Takže zde máme členy, kteří se potýkají s postavou celoročně a o Vánocích se i přesto všechno přejídají. Následně užívají všechny preparáty z lékáren, či bylinky, aby ulevili svému rozzlobenému trávicímu ústrojí.
Další parta se snaží držet na uzdě, někdy jim to jde, jindy méně, ale alespoň nemají zažívací potíže, protože při představě, co všechno jejich těla musí zpracovat, se jim udělá nevolno už předem, takže jsou opatrnější. K nim patřím chvála Bohu i já. Ale to je asi tak vše, poněvadž kila navíc váha nakonec neúprosně ukáže.
Třetí okruh lidí jsou ti šťastlivci, kteří si dopřávají co hrdlo ráčí a vůbec nic na nich není znát. Nikoho nevážím, ale věřila bych, že nepřiberou ani deko.
A konečně ti, kteří se hlídají průběžně celý rok a nejinak tomu je i o svátcích vánočních. Počítají si kalorie, chodí do posilovny, mají doma cvičební program na dvd.
Tak co, zapomněla jsem na někoho? Našli jste se? Připomněli jsme následky hodování o Vánocích. Před Silvestrem si dáme následky po alkoholu
Velikost Vašich bot je těžko k sehnání? Máte malé nebo dokonce „obrovské“ nožky? Pak nejste jediní, kdo má častý problém tyto velikosti bot sehnat!
Ať již Vy nebo někdo ve Vašem okolí jistě tento problém musíš řešit. Ono sehnat malou velikost bot v běžném obchodě pro dospělého člověka, je velice nesnadné. A totéž platí i u nadměrných velikostí. Někteří z Vás mohou mít například velikost 32 až 34 nebo pak 46 až 47, a v mžiku, je tu dilema: jít do dětského oddělení? Nebo se nad Vámi smiluje osud a seženete je v dámském? Malé nožky totiž převážně řeší ženy. Ale najdou se i takové ženy, jejichž velikost botek by spíše zapadala do pánské konfekce.
Muži často uvažují, zda se nejít podívat po nových botách do oddělení nadměrných velikostí, nebo je napadne, že v jejich případě by bylo mnohem lepší, když si trochu víc připlatí a nechají si boty ušít přímo na míru u obuvníka. V dnešní „drahotě“, si tento přepych však může dovolit jen málokdo.
Setkáváte se s posměchem kvůli Vašemu „hendikepu“? Zdvihněte hlavu vzhůru a nic si z toho nedělejte! Opětujte dotyčnému nebo dotyčným posměšným úsměvem a poznámkou: „Máte problém? Vadí Vám něco? Mě ne! Já se alespoň mohu pochlubit, že velikost mých bot je rarita! Vy akorát tím, že spadáte akorát tak do běžného průměru.“
Neklesejte na mysli, podobný problém se netýká pouze bot, ale mnohdy i oblečení. Je sice nelehké tyto „extrémní“ velikosti sehnat, ale když denně oběhnete několik obchodů, jistě se Vám poštěstí odpovídající velikost najít. A dokonce budou i odpovídat Vašim představám a stylu.
Jedna rada, vážení: pokud chcete tyto „mini“ nebo „óbr“ boty koupit pro někoho jiného, než sami pro sebe, nezapomeňte si tyto dotyčné nožky vzít rozhodně s sebou. Toto rovněž platí i u obvyklých nákupů, ať již bot nebo oblečení. Protože jinak se zcela jistě stane malér! Malé nožičky budou plavat v „klaunském“ typu a velké zase naopak, budou tlačit tak příšerně, až vzniknou otlaky nebo dokonce i bolestivé puchýře. Vy i Vaše okolí si pak pomyslí, že Vaše chůze spíše připomíná chůzi „KAČERA DONALDA“.
Neposmívejte se ostatním za jejich nedokonalost, snadno se může stát, že i Vy jednou budete muset řešit podobný problém. Takže hlavu vzhůru a hurá na nákupy. Určitě si u toho užijete spoustu legrace a zajímavých zážitků.
Také neustále dumáte nad tím, co a jak doma přestěhovat? Už se Vám nelíbí, jak to máte v pokojích uspořádané?
Pak jistě trpíte tzv. „uklízecí a stěhovací mánií“. Zajisté Vás z dotyčného nebo dotyčné rozbolí hlava, protože neuslyšíte nic jiného, než slova typu: „Posuň se, překážíš mi! Podej mi ten čajový servis z té horní poličky, tam už se mi nelíbí! Posuň tu lampu víc doleva, bude se tam mnohem lépe vyjímat! Ta postel by mi vyhovovala spíš u okna než u těch dveří!“
LIDIČKY, UTÍKEJTE! Berte nohy na ramena a nechte se raději překvapit až výsledným efektem řádění Vašeho drahouška. V opačném případě s největší pravděpodobností budete zapojeni do jejich řádění a Vy pak budete mít chuť dotyčnou osobu poslat do „míst zapadajícího slunce“.
Změny a úpravy v bytě jsou sice prospěšné pro případné návštěvy či osobní pocit hezky upraveného a efektivně uspořádaného bydlení, ale nervy drásající chaos okolo, máte pocit, že se Vám rozskočí hlava. Mějte ale i Vy, ohledy vůči ostatním členům rodiny – nestěhujte příliš často, nebo z Vás Vaši blízcí „zešediví“, a hlavně zeptejte se na jejich názor o připravovaných změnách. Mohlo by se Vám to totiž vymstít nečekanou reakcí rodiny. Oplatit Vám stejnou mincí. Jaké by bylo Vaše casino pa natet překvapení, kdybyste přišly domů po celodenní dřině v práci, nebo ze školy a našly byste Váš vlastní pokoj v úplně zcela jiném „obleku“.
V tomto případě Vás napadnou asi jen dvě věci:
Za prvé: „Že já se vůbec snažil/a? To jsem se tu s tím nemusel/a dřít, když si to stejně přestavíte podle sebe! Ale dobře mi tak, příště už to neudělám!“
Za druhé: V opačném případě budete potěšeni výsledkem jejich snahy a pochválíte jim to, protože se jim povedlo něco, čeho Vy jste chtěli dosáhnout, ale dle členů Vaší domácnosti, tomu tak nebylo.
Řekněte si navzájem Vaše přestavy a nápady, o tom, jak by mohla být místnost uspořádána. Aby plnila účel praktičnost vs. kreativita. Můžete být mile překvapeni výsledkem – všichni budou spokojeni.
Realizací Vašich představ zjistíte, že pokoj působí vzdušně, prostorně, je dobře barevně sladěn a máte pocit, že si v něm skvěle odpočinete. Představy Vás všech budou splněny. Spokojená a blahem „slintající“ rodina se nedá ničím nahradit!!!!
