Mobbing není bossing – Část 6 – Psychický teror – Druhá fáze mobbingu
Mobbing není bossing – Část 6
Psychický teror – Druhá fáze mobbingu
Nejpodrobněji popsala německá novinářka Brigitte Hubertová ve své knize „Psychický teror na pracovišti“ druhou fázi mobbingu. Po konfliktu zákonitě přicházejí další kroky, záleží na typu kolektivu a míře sadismu šikanujících.
Od šíření pomluv a izolování kolegy dochází k jeho znevažování na pracovišti. V tomto případě může být terčem nejen zaměstnanec, ale také vedoucí pracovník. Často je sabotována práce oběti, neuznávají se její výkony a schopnosti. Primitivní jedinci se neštítí začít narušovat soukromí a osobnost postiženého. Hrubí a bezcitní lidé jsou dokonce schopni působit oběti takové strádání, že se horší její zdravotní stav. Asociální tyrani se neštítí ani fyzických útoků a faulů.
Hubertová uvádí: „ Kdo dovolí, aby mu bylo vyhrožováno, anebo se dá dokonce i týrat, bude většinou zcela zbytečně očekávat pochopení od svých pronásledovatelů. Druh lidí, který se uchyluje k podobným represáliím, lze zastrašit pouze tak, že sami dostanou strach, když se budou muset začít obávat, že se budou ze svých činů zodpovídat nadřízenému i kolegům nebo že jejich činy budou zveřejněny. Z toho vyplývá, že před těmito pachateli se lze bránit pouze za účinné podpory ostatních, proto se musí hráz mlčení prolomit.“
Jakmile jsem si všimla prvních úšklebků za mými zády, náznaků pomlouvání, okřikování typu:„ Teď se na to neptej,… to se tě netýká…proč tě to zajímá?…, vždy v době, kdy si Alžběta, Lada, Eva a Vlastička povídaly u kafíčka a já potřebovala pomoci s nějakou školní záležitostí, pochopila jsem, že něco není v pořádku. Říkala jsem si, že vysokoškolsky vzdělaní lidé, pedagogové, kteří studovali základy psychologie a etiky, se musejí vzpamatovat a přestat s tak dětinským chováním. Jenže podle Brigitte Hubertové to neudělají:
„ Mobbéři proti nesympatickému kolegovi použijí zlomyslných pomluv, odporného šikanování, týrání duše a těla, jen aby ho zničili, a nezastaví se ani před použitím zbraní těžšího kalibru a nehorázných a hanebných metod, protože ne vždy lze všechny útoky označit za šokující a za přímý psychický teror. Mnohé druhy mobbingů a jejich jednotlivých činů totiž probíhají svým způsobem velmi neškodně, a dokonce i jaksi směšně, takže si nejdříve člověk položí otázku, zda skutečně lze hovořit o psychickém teroru. Na nestranného člověka jednotlivé příhody působí tak, že se jedná o řadu nechutných žertů, něco na způsob dětského tropení neplechy, které nikde nekončí. Ovšem i z takového válčení pro nic lze těžce onemocnět a být trvale postižen.“
