Mobbing není bossing

Část  10 – Učitelky by se měly usmívat

Prázdniny uběhly rychleji než obvykle. Psychicky naladěna na silnou vlnu mobbingu jsem se v přípravném týdnu setkala se všemi kolegy. Přes hrozící obavy z propouštění nastoupili všichni v plné kondici, usměvaví a opálení. Alžběta svůj start odložila. Byla v lázních a měla se vrátit až za čtrnáct dní. Vůbec mi nechyběla. Nikdo se neušklebil, nepřestal mluvit, když jsem vstoupila, neodešel, všechno jako před lety, kdy jsme si malicherné spory řešili bez větších emocí..

První dva dny přicházeli učni a studenti, kteří museli vykonat opravné zkoušky. Neměla jsem žádné propadající žáky, ale čekala jsem studentku, která celý školní rok absentovala kvůli nemoci. Musela být zkoušena z několika předmětů. Ještě na konci školního roku, když jsme se domlouvaly, z čeho budu zkoušet, se mi svěřila, že ji studium nebaví, že byla ráda, když získala výuční list, a teď chodí raději na brigády. Na nástavbovém studiu zůstala jen kvůli matce, jež ji k tomu nutila. Vůbec mě nepřekvapilo, když nepřišla.

Na rozdíl od kolegů vpochodovala Vlasta do školy v bojové náladě. Nejprve jsem myslela, že ji rozčílilo, když jsem si posteskla: „ Monika na zkoušky nepřišla a ani se neomluvila.“

Nezklamala a zareagovala  jako typický astenik: „Asi jste se k ní zachovali tak, že má obavy,  a proto nepřišla. Uvědom si Majko, že když budete odrazovat žáky, nebudete mít koho učit.“

Podobně mluvila do duše všem, kteří si dovolili nechat někoho propadnout.

Uvědomuji si, že systém dotací škol podle počtu žáků vede až k takovým absurdním situacím. Uvědomují si to všichni učitelé. V poslední době se proslýchá, že se snad chystá změna financování. Jestli se bude připravovat stejně dlouho jako státní maturity, vjedou si na mnohých školách kantoři do vlasů. Jedna kolegyně se rozplakala, když se začalo uvažovat o spojení dvou nástavbových tříd do jedné pro malý počet žáků. Většinu úvazku učila v oněch třídách a bála se o práci.

Na druhé straně je zasvěceným znám fakt, že není možné, aby všichni učni, dokonce i ti, kteří v učňovských oborech propadali, opakovali ročníky a pak se bez náročnějších požadavků dostali na dvouleté nástavbové studium, zvládli během dvou let přípravu na „zkoušku z dospělosti“. Státní maturita v minulém školním roce ukázala, že je nezbytné udržovat určitou laťku a neprotlačovat za každou cenu všechny do vyšších ročníků. V jedné naší nástavbové třídě odmaturovala napoprvé jen třetina.

Ovšem, trapná situace, kterou jsem se zástupkyní prožívala, mohla mít ještě další kontext. Nevím, jak dalece může mít vliv, že Moničina matka patří k nejlepším kamarádkám Alžběty. Netuším, co přetřásaly, když se spolu setkaly, a v jakém světle Bětka své kolegy popisovala. Pokud o nich vypravovala v obdobném duchu jako ve sborovně, chápu zmatek žákyně. Jak mohla respektovat kantory, kteří byli podle Alžběty divní, nemožní, neschopní se uplatnit ve vlastní kanceláři, a proto skončili ve školství. A už vůbec nepochopím, jestli se těmi řečmi nechala zástupkyně ovlivnit. Asi neví, že podle Bětky je taky neschopná kantorka i vedoucí.

I když v několika třídách žáků ubylo, překročil v nástavbách jejich počet povolené maximum pro jednu třídu a nespojily se. Uplakaná kolegyně nepřišla o práci a usmívá se.

Přesto nad námi visí Damoklův meč dál.