Nedávno se mě zeptali, co si myslím o naší politické situaci.
„Je blbá.“ – odpověděla jsem pohotově a byla jsem na svou odpověď náležitě hrdá. Ale raději jsem rychle změnila téma, jelikož víc toho o ní nevím.
Opět ne, že bych nechtěla, ale můj méně přizpůsobivý mozek si pamatuje jen obličeje. Jména a politická příslušnost to už je vyšší level a intelektem na něj nedosahuji.
[hana-code-insert name=’468×80′ /]
A přitom fofru, s jakým se tam ty škatulata hejbají, bych za chvíli začala šilhat.
Předvolebním slibům nevěřím. Pohádky mám sice ráda, ale musí v nich být princezna a drak, který dští síru. Někteří z nich by se možná k saním dali přirovnat, ale místo síry mažou med kolem pusy. A to tak dokonale, že jí máme slepenou a umatlanou ještě několik týdnů po volbách.
A pak už se nestačíme divit, jak se heslo za politikovými zády mění z: „OBČANE, TOBĚ!“ na „OBČANE, TOBĚ BUDE HŮŘ!“
V hospodě solidárně tluču pěstí do stolu a politiky častuji sprostými slovy. Ale upřímně – je mi to jedno. Mám svých starostí dost. Ještě kdybych se měla rozčilovat s nima, tam musím co chvíli zaslat na vládu fakturu za barvu na vlasy a Lexaurin.
A víte co? Asi bych nebyla lepší. A vy také ne. Určitě bych tam šla s hlavou plnou ideálů a řečma o boji proti korupci. Jenomže po prvním odmítnutém kapříkovi a pár ťukancích na čela kolemjdoucích, bych asi podlehla. Sem tam bych si ještě doma zabrblala, abych uchlácholila svědomí, ale na druhou stranu bych hledala vhodný chovný rybník pro ty mé šupináče.
A až by mne po pár letech propírali v bulváru, statečně bych si levou rukou sypala popel na hlavu a pravou bych podepsala výhodnou státní zakázku. A výhodnou pro koho? No, samozřejmě pro mne.
Přeci se nevrátím mezi obyčejný lid. Vždyť bych musela pracovat. A ještě než mě úplně odstaví, tak si musím zajistit nějaké teplé místečko v jakékoliv radě. A že na to nemám patřičné vzdělání? Co na tom? Radit umím a pro titul si zajedu do Plzně.
[hana-code-insert name=’468×250′ /]
