„Tak jsme všichni, a můžeme vyrazit. Jmenuji se Marcela Ptáčková a budu vás doprovázet na Vašem zájezdu.“ Takto často začíná dovolená mnoha Čechů. Zabalí si tuny nepotřebných krámů a pak s taškami, ruksaky a kabelami vyrazí ke staré bílé Karose. Po cestě si rodiny rozbalí obědy a večeře, skýtající obvykle řízky s chlebem. Malé děti vyplazují své jazyky na kolemjedoucí auta a po chvilce mělkého spánku v této bohulibé činnosti pokračují. Na každé zastávce posádka vyskáče s autobusu, aby si protáhla těla a osvěžila mozek, ovšem to už se tvoří dlouhá, ale opravdu dlouhá fronta na záchod. Někdo si možná dá kávu z automatu, někdo vyndá termosku s kafem z domova. Poslední zastávka je už na území Chorvatska. A zanedlouho si cestovatelé mohou vychutnat první pohled na krásné modré moře. Všechny obličeje jsou momentálně nalepené na okýnkách vozu, až se řidič trochu bojí, aby se nepřevrátili.
Největší legrace však začíná při výstupu z autobusu. Zatímco se doprovod hádá s místním obyvatelstvem o neodpovídajícím množství pokojů, rodiny se už hrnou k pláži, přehlížeje, že stále mají kufry venku.
Následuje týden plný slunce, studených konzerv (protože na pokoji není vařič), ponožek v sandálech a neustálého pleskání dětí přes ruce. Ne, nemohou si koupit tuhle mušli. Ne, přece už jeden míč s sebou mají. Ne, tahle zmrzlina je moc drahá a velká a tatínek už další nesní. A ne, tatínek si už další pivo dávat nebude, to jedno bylo ažaž. A nehraje se na to, že by mohl dostat úžeh, ať si dá vodu. Ta je zadarmo.
Po krásně stráveném týdnu se celý zájezd zase zapakuje a narve svá zavazadla plná suvenýrů a písku z pláží a nasoukají se do staré Karosy, která je sice v tom příšerném parnu rozpálená jako plotýnka, ale stejně ji každý rád vidí, protože už chce být doma. Po cestě ještě vybalí toasty a namazané rohlíky, co si schovali při snídani a usínají mělkým spánkem, plným divokých snů o rodinné dovolené u moře.