Bydlení a domov

Všude dobře, doma nejlépe. Jak si zařídit krásné bydlení a útulný domov.

Děti a rodina

Děti jsou největší radostí. Kdo je nemá, chce je. Rodina je cennější než všechno bohatství světa.

Krása a móda

Krásná může být každá žena. Ovšem nestačí jen chtít. Je třeba pro to také něco udělat.

Praktické rady

Rady a tipy, které využijete v běžném životě. Ušetřete si práci, čas i peníze.

Sex a vztahy

Sex je kořením života. Jak vycházet s partnerem, jak pracovat na vztazích.

Domů » Děti a rodina

Když se soudíte o děti, nezbývá, než čekat do rozhodnutí soudu

Soudní tahanice jsou něco, čemu se většinou vyhýbá většina z nás. Jenže někdy není jiná možnost než se na soud obrátit, protože on jediný je schopný rozhodnout o něčem, nařídit něco, co jedna či druhá strana nechce přijmout a respektovat, chovat se nějak bez soudního příkazu.

Většinou vás zřejmě napadne, že takhle se jedná o věci, majetek, zdržení se nějakého protiprávního jednání atd. Ale soud přichází na řadu i tehdy, když se rodiče nedohodnou na tom, v čí péči děti budou.

To nejhorší na “nehodícího se” rodiče

Ten rodič, který má děti u sebe (většinou matky), začnou velmi často házet za vinu otci vše, co nefunguje. Dětem vypráví, jak byl otec neschopný už za dob, když byla miminka, přitom to vůbec nemusí být pravda. Děti tomu ale uvěří, přijmou to jako fakt, protože jim to vypráví osoba, které důvěřují. Z odborného hlediska jde o tzv. zprostředkované vzpomínky, v tomto případě jsou ale vymyšlené či položeny do jinak, aby dítě popudily.

To stejné se děje nejen před dětmi, ale i pře úřady. Rodič, jenž chce děti získat, začne druhého vláčet po odboru sociálněprávní ochrany dětí. V ještě horším případě může zajít na policii a podat podnět k prošetření chování rodiče s podezřením na týrání. Přijde vám to neuvěřitelné? Je to tak! Policie začne rodiče prošetřovat, rodič po dobu prověřování nemůže děti vídat, nebo jen omezeně pod dohledem pracovníka z odboru sociálně právní ochrany dětí. Po nějaké době možná na pár hodin o samotě s dětmi, ale o tom musí rozhodnout soud. S dětmi v péči se ale může rozloučit do doby, než bude šetření ukončeno a také, než si na něj děti opět zvyknou, protože za dobru prošetřování si odvyknou. Alespoň toto může matka tvrdit a k tomu může děti vést.

Toto však dělají i otcové matkám. Nechají je prošetřovat, děti si přestěhují ke svým rodičům, kupují jim dárky, vozí je na výlety, o kterých se dětem do té doby ani nesnilo, jednoduše z běžného otce, který je celé dny v práci a zajišťuje peníze je najednou otec, který s dětmi píše úkoly (bez nervů, jako matka, která má za roli nejen úkoly, ale i večeři, úklid…), otec, který děti baví mnohem více než matka. Z matky je rázem ta špatná, která dětem nerozumí, nemá je ráda, chce po nich jen aby si uklízely, byly hodné, nezlobily, je přísná… otec je v očích dětí Bůh a matka nic. Přestanou ji poslouchat, jen to, co řekne otec, platí. A opět, i tady může otec ještě přidat polínko do ohně, proč nenechat prověřit z týrání matku? A situace se opakuje jako v případu jedna. Vyšetřování trvá rok, rok a půl? A co je pak? I když vše uzavřou s tím, že jste nic neudělali, „jen“ dostanete pokutu za přestupek ve smyslu, že jste dětem dávali na zadek, jako je běžné při neposlouchání, rozbíjení hraček, sprostých slovech… Ale děti vám nevrátí, byť to čekáte. Proč by? Za dobu vyšetřování jsou rok a půl zvyklé žít bez vás. Mají tatínka (nebo maminku) a prarodiče. Nikdo neřeší, jakým hrozným způsobem jste byli od dětí odstřiženi. Děti jsou zmanipulované, nechtějí za vámi, byť nemají důvod, je to tak. Možná s věkem si uvědomí, že vás chtějí, mají rády, potřebují. A vy? Otázkou bude, jak dlouho za nimi vydržíte jezdit, abyste byli v kontaktu, jak dlouho jim polezete do zadku a budete jim chtít dokázat, že je máte rádi, že jste tu pro ně, že vám na nich záleží jako na nikom jiném, že vám chybí… Pokud nezasáhne soud a druhého rodiče nepokutuje za to, že děti nemotivuje k vám, že je zmanipulovává proti, budete za několik let sami. Nevydržíte jezdit. Nevydržíte poslouchat „My ven nejdeme“ „My s tebou nechceme“. Vzdáte to. Zřejmě. Za několik let. Jiní to prý po letech vzdali… Nechci zažít, že by se to stalo!

Nekonečno, které ničící všechny

U nás už to trvá dva a půl roku. Prověřování nic nedokázalo. Otec děti manipuluje a vede je ode mne. Pořád za nimi jezdím a snažím se je přemluvit, aby strávily víkend se mnou. Nebo odpoledne. Nebo den. Chvíli to fungovalo, už to zase nefunguje. Je jim 6 a devět. A já nevím, jak dlouho vydržím jezdit a doufat, že mi někdo pomůže. Znovu rozjíždím soudní tahanice. Chci, aby otce někdo potrestal za ovlivňování dětí, za to, že jim lže a vykládá, že dělám věci, které nedělám, aby v nich podpořil nechuť být se mnou. Že jim naslibuje akce, dobroty, aby chtěly “domů”, protože je čeká něco super… Nevím, co bude dál. Na advokáta už dál nemám. Byť chodím do práce, přivydělávám si, neutrácím za nic “navíc”, až na cigarety… vše, co jsem měla našetřeno, je pryč. Ani nevím, jestli to má smysl bojovat. Ale vždyť nejde nenavštěvovat, nevídat své děti, když je milujete! A pořídit si nové? I to je rada některých. Jenže na ty své první dvě nejde zapomenout, tím je přece nenahradím, nikdy, nejde to. Vím, že jsou, a i kdybych měla další děti, možná bude bolest menší, ale nejde nahradit děti dětmi. Ani nemám, s kým je mít.

Jsem sama, v novém městě, v novém podnájmu, v nové práci. Chci začít znovu a na víkendy si brát děti do nového domova. A pořád se rvu za to, abych je vídala. Aby jejich otec s jeho rodiči nedocílili toho, oč se snaží už dva a půl roku – aby nás oddělili. Jak dlouho má člověk sílu nevzdávat to? Asi jak který…

Napsat komentář!

Přidat komentář nebo trackback z vašeho místa. Můžete také odebírat komentáře přes RSS.

Přidávejte příspěvky k tématu. Nepřidávejte spam.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Tento blog podporuje Gravatar. Pro vytvoření Vašeho profilu se zaregistrujte na Gravatar.